Z mého života

 

vzpomíná: Martin Kadlas (1950)

 

 věnuji synu Petrovi, sestře Evě, vnukům Lucince a Ondrovi a mým kamarádům.

(letopočty jsou jen orientační)

 

1890 dědeček Pašek truhlář

Dědeček Václav Pašek (narozen 1890) pocházel ze žižkovského rodu truhlářů. On i jeho bratr František se také vyučili truhlářskému řemeslu. Dědečkovi se naskytla možnost zakoupit čtvrtinu vedlejšího domu v Hartigova 910/61 (tehdy Poděbradská třída), kde byla volná nádvorní dílna, vhodná pro truhlárnu. Ještě s bratrem Františkem užívali druhé patro jako byty, v přízemí měli prodejnu židlí (910/10), v průjezdu skládek, na půdě dvě kóje na sušení prádla a ve sklepě také dvě kóje na uhlí. Dílnu na dvoře si zařídili jako truhlářskou výrobu uměleckých ohýbaných židlí (ještě pár vzorků máme). V suterénu dílny měli francouzské stroje (okružní pily, soustruhy, frézy…) a v patře byla dílna, kde se ohýbalo dřevo. Suterénu a strojům vládl strýc František v patře ručním pracím dědeček.

 Dědeček se stal předsedou cechu truhlářského, pěkně maloval a pravidelně psal články do cechovního časopisu. Brzo měli i učně. Dařilo se prodávat, ale v době světové krize (mezi světovými válkami) bylo hodně dlužníků. Židle se prodávaly i na pražský hrad. Máme dopis, kde dědeček píše: „...milostivá Alice Masaryková, rádi Vám dodáme do Španělského sálu dalších 150 židlí, dle návrhu architekta Plečníka, ale musím Vás upozornit, že z minulé dodávky nám hrad dluží 156 korun a 46 haléřů!...“

Truhlářství nikdy nevlastnilo vozidlo, vše se rozváželo na žebřiňáku, což byl široký žebřík na vysokých kolech, jen s ruční brzdou, nutnou když se jelo z kopce. Po Praze rozváželi židle žebřiňákem učni.

V roce 1945 dědeček s bratrem stavěli na ulici barikádu a bránili Němcům v útěku na západ. Z obou světových válek mněl dědeček nervy na dranc. Po válce vyhrabal ve sklepě z uhlí revolver, který tam ukrýval na obranu rodiny. Celou válku se bál, že ho Němci najdou, což by znamenalo smrt pro celou rodinu. Pravděpodobně na půdě ukryl i granáty, které jsme našli, ale o tom až v dalších kapitolách.

Rád jsem do dílny za dědečkem chodil, vonělo to dřevem a klihem, mohl jsem pracovat se dřevem. Také nejmilejší dárek od dědečka byla velká bedna s desítkami dřevěných špalíčků s hřebíčky, kladivem a kleštěmi, to se stavělo!

S dědečkem jsem často chodil na Kopec (vrch Vítkov). Zpravidla mě vyprávěl o husitských válkách a o životě. Vyprávěl seriálovou pohádku o „prasátku Rypáčkovi“. Též jsme chodili na houby. Dědeček byl vášnivý houbař. Každou neděli ve 4hodiny ráno jezdil vlakem do lesa v Klánovicích s košíkem, holí a rybičkou (nožík). Zpravidla sbíral, prý nejchutnější, holubinky.

V roce 1959 se dům musel darovat komunistům a v roce 1961 musel dědeček vyklidit a předat dílnu. Celkem zachovalé francouzské stroje musely do sběru, ostatní se vyhodilo. Krátce na to v 71letech dědeček zemřel (mrtvice a infarkt, mně bylo 11let). 

1892 pilníkárna duch č.1

Dům i s dílnou byl postaven v roce 1896. Předkové Stupků si v dílně zařídili výrobnu pilníků a rašplí. Nedávno jsem se dočetl, že dílně se dařilo do doby, než se roztrhl metrový, rychle se otáčející, brus z pískovce. Prorazil několik zdí a vzal s sebou jednoho dělníka, který událost nepřežil. Tím se vysvětluje duch, který v domě sále straší (viz další kapitoly). Pilníkárna tím zkrachovala a dům zadlužila, proto se musel hledat pro dílnu a část domu kupec. Tím se stal dědeček Václav.

1900 babička Tonča malířka

Otcova matka, babička Antonie (Tonča) se narodila (1900) v rodině výpravčího Antonína Borowského  v Dolním Bouzově. Pradědeček, výpravčí, ač bez vzdělání, byl talentovaný, terpentýnovými barvami maloval velké obrazy dle pohlednic obrazů nizozemských romantických malířů. Koupil starý dřevěný botník a vymaloval ho tak, že vypadá jako vykládaný dřevem (botník i dřevěný stolek ještě máme).

Babička Tonča zdědila po otci talent a navíc vystudovala malířskou akademii. Zvládala všechny ruční práce, malování, drhání, paličkování, tkaní na stavu, pletení, háčkování a podobně. Byla velmi společenská, vzala si za manžela lékaře, dědečka Oldřicha, spolu se stýkali s řadou přátel, často i se šlechtici (doma máme zámecké hrací hodiny a zámecké zrcadlo), měli luxusní rozsáhlý byt v Blahníkově ulici č.1 na Žižkově nedaleko Viktorky.  Všechny pokoje byly vybaveny vysokými kachlovými kamny a luxusním nábytkem. O úklid se starala posluhovačka Urbánková.

Babička také milovala zvířata. K vlčáku Renkovi si pořídila andulky a kočičky, já babičku zásoboval zraněnými ptáčky a sestra Eva dokonce babičce dala na dožití kachnu, co si koupila na trhu v Těptíně za 3 koruny.

Babička celý den stále něco uměleckého tvořila, což se projevilo na nepořádku, který moje matka Eva kritizovala. Negativní postoj k úklidu zdědil i můj otec i já. Považujeme úklid za ztrátu času a raději něco tvoříme.

Po babičce se mně podařilo zachovat cca 60 jejích obrazů a ořechovou skříň vlastnoručně leptaným zrcadlem s motivy zámku v Jindřichově Hradci a pražské Karlovy univerzity.

Za okupace jsme museli Němcům prokazovat árijský (nežidovský) původ. Babička procházela matriky a vystopovala naše předky. Zjistila, že původně se naši předkové jmenovali Karlasové, což je daleko běžnější příjmení než Kadlas. Náš předek Josef Karlas narozený v roce 1778 asi neuměl „r“ tak se přejmenoval na Kadlase. Takže známe našeho prvního předka tohoto jména. Toho jsem využil a dotáhl babiččin rodokmen do současnosti. Takže celkem bylo asi 140 Kadlasů nebo Kadlasových. Současní potomci „Kadlasové“ mně občas napíší, že se narodil další tohoto jména, tak rodokmen na FaceBooku udržuji. 

Babička měla sourozence ve třetím patře též v Blahníkova č. 1. Františka (po něm mám housle Stradivárky), Martu a nevlastní sestru Lojzu. Nikdo z nich se neoženil.

Babička si s mými rodiči vyměnila byt, takže nakonec bydlel V Hartigově ulici a my v Blahníkově. Takže jsem se sestrou Evou mněl obě babičky na jednom patře V Hartigové ulici.

Dědeček Oldřich zemřel na mrtvici a infarkt v 66letech, babička na Parkinsonovu nemoc v 92letech (mně bylo 42let).

    1902 babička Luďa dušinka

Matčin otec, dědeček Václav si vzal za manželku dceru krejčího Aloisii Motlovou (babička Luďa 1902, její bratranec byl skladatel prvních trampských písní Jarka Motl a její bratr Rudolf, bubeník u R. A. Dvorského).

Babička celý život pracovala jako účetní ve StrojExportu na Václavském náměstí (kino Blaník), kam chodila ze Žižkova vždy pěšky. Současně dělala i účetnictví našeho domu (dům spravoval dědeček Václav neb většinoví vlastníci domu bydleli až u Plzně).

Byla po své matce Marii (ta využila první možnosti rozvodů) volnomyšlenkářka, (pod vlivem modernistických básníků jako Machar, Sova apod.) vystoupila z katolické církve. V padesátých letech veřejně a hrdiny odmítla popravu Horákové, což se muselo všude schvalovat.

Uměla těsnopis, hodně četla, znala zpaměti řadu básní, milovala opery, uměla zpívat árie.

S dědou Václavem vychovali (moderně a emancipovaně) dcery, mojí matku Evu a její mladší sestru Světlu. Do bytu se přiženil můj otec Oldřich a narodil jsem se tu a do sedmi let žil i já. Děda s babičkou a Světlou užívali dnešní dvě místnosti 910/3A a já s rodiči jednopokojový 910/3C.

Děda, kromě polední přestávky na oběd (po kterém si zdříml), stále pracoval v dílně a babička se po práci starala o chod celé rodiny.

V kuchyni byl uhelný sporák, kde se denně (v létě i v zimě topilo). Obden se chodilo do sklepa pro uhlí a vynášel popel. Na sporáku se komplet vařilo. Vše se dělalo z gruntu ručně, nebyly žádné polotovary. Tady se hnětly knedlíky, připravovaly polévky a na sporáku se často vařil velký prádelní hrnec a vždy kávová konvice.

Babička několikrát odpoledne chodila na nákup, neb v jednu dobu přivezli do pekárny chleba, v jinou dobu do mlékárny máslo a mléko, často se stály fronty na maso. Nebyly ledničky, tak se vše kupovalo jen na pár dní. Máslo se udržovalo v chladném špajzu ve studené vodě, která se musela často vyměňovat. Maso se nasolilo, vejce se nakládaly do okurkové láhve do vodního skla.

Jednou týdně se z půdy snesla hliníková vana. V prádelním hrnci se na sporáku ohřála voda, vykoupal jsem se já a po mně i dospělí. Po koupání se ve vodě ještě vypralo, za pomoci valchy a nastrouhaného mýdla, prádlo. Ložní prádlo se pak vybílilo šmolkovou modří a vařilo ve škrobu. Poté se prádlo vyždímalo, a v proutěném koši doneslo na půdu, kde se přikolíčkovalo na šňůry a po usušení se žehlilo a skládalo. Vodou z vany a kartáči se ještě vydrhly podlahy, vana se vytřela a odnesla na půdu. Dveře a okna se myla vodou se sodou, mosazné kliky se leštily Sidolem. Nádobí se mylo ve vysouvacích dřezech, kde byla i miska na písek, který se hojně používal na hrnce. Dřezy se pak vyndaly a vylily do vodovodu, který jsme jako jediná moderní domácnost v domě, už měli v kuchyni. Ostatní byty měly studenou vodu jen na chodbě, stejně jako jen na chodbách byly i společné záchody. Babička myla v domě i schody a okna. O schody pak brousila nože.

 

 1918 pradědeček Motl krejčí

Matka mojí matky Evy, babička Aloisie, jako dítě bydlela na Havelském trhu. Měli rozsáhlý byt propojený přes několik domů. Její otec, můj pradědeček, byl úspěšný pánský krejčí, šil pro pražskou smetánku. Moje prababička Marie prý byla krásná žena. Měla husté, černé, dlouhé (pod zadek) vlasy. Dědeček jí perfektně oblékal, kupoval šperky a koupil jí vše o co požádala, jen ji nikdy nedal ani korunu kapesného. Měli spolu pět dětí. Mojí babičku Aloisii. Starší sestru Marii, mladší bratry Rudlu (bubeník u R. A. Dvorského), Pepu a nejmladší Boženu. I děti chodili krásně oblékané a byt byl luxusně zařízen starožitným drahým nábytkem. Pradědeček jednou měsíčně chodil s pražskou honorací do restaurace, ale prababička s ním nikam chodit nechtěla, to ho moc mrzelo.

Začala první světová válka, pradědečka povolali na frontu. V Praze byl velký hlad, nic se nedalo koupit. Pradědeček psal: „všechno i šperky prodej a na vesnici nakupuj pro rodinu jídlo“. Když nebylo v kruté zimně ani uhlí, doporučil rozřezat a spálit všechen slohový nábytek. Prababička poslechla a o rodinu se postarala. Stoupla jí sebedůvěra, když se čtyři roky musela o vše starala sama.

V zákopové válce se před útokem vždy podával rum. Pradědeček se z války vrátil jako alkoholik.

Současně se v roce 1918 povolily rozvody, prababička toho využila, rozvedla se, její děti otce nemohly ani navštěvovat.

Pradědeček se oběsil.

1927 strýček Mirek porodník

Strýček Mirek (1927), otcův mladší bratr, byl gynekolog a volnomyšlenkář. Na své chatě v Těptíně i na střeše porodnice v Krči se opaloval vždy nahý. Byl to fešák za mlada podobný Pierre Briceovi (Vinetou). Ženy ho obletovaly a často i svedli. On za nic, jak říkal, nemohl, chtěl jen dělat dobro, neboť miloval svou též krásnou a žárlivou ženu Milenu (1935).

Teta Milena ho denně vozila autem do práce i z práce, aby se strýc nikde netoulal. Když jí začaly chodit anonymní dopisy, že Mirek má utajeného syna, tak si najala nějakého zámečníka jako detektiva. Ten se třeba vloupal do strýcova stolu, kde našel pornofotky.

Detektiv časem zjistil, že strýc má opravdu syna Roberta (xxxx) s nějako Jarmilou. Strýc nám to zdůvodňoval tím, že jeho pacientka Jarmila chtěla ve svém manželství dítě, ale ne se svým manželem hulvátem. Tak jí dítě udělal, když tolik prosila.

Teta Milena okamžitě požádala o rozvod a Mirek si opatřil revolver, že se zastřelí, neb měl obě Milenu i Jarmilu moc rád. Čekal, že ho navštíví a zabije manžel Jarmily, řezník. Návštěva dopadla dobře, vypili spolu pivo a šli na genetické testy. Potvrdilo se, že otcem Roberta je Mirek. Tak se Mirek s Milenou rozvedli a jejich dcera Helena (1956) už svého otce navždy zavrhla.

Po rozvodu si Mirek vzal Jarmilu, ale časem zjistil, že ona psala ty anonymní dopisy, aby první vztah Mirka s Milenou rozvrátila. Když se na mělčině, v astmatickém záchvatu, utopil syn Robert, tak se Mirek s Jarmilou rozvedl a vzal si Ivanu a s ní už žil až do smrti.

V roce 2009 mně strýc Mirek navštívil v našem domě na Žižkově. Když zjistil, že pokoj, který v té době užíval můj syn Petr je plný památečného nábytku a obrazů Mirkovi matky Antonie (1900) a Mirkova dědečka Antonína (xxxx), tak se neudržel a mému synovi Petrovi (1978) odkázal starožitný stůl se židlemi.

Se svými vnuky Lucii (20xx) a Ondřejem (xxxx) jsme Mirka navštívili v jeho bytě v Berouně a předali mu kompletní rodokmen Kadlasů, který jsem po jeho matce, mé babičce, dokončil. Strýc mně na oplátku předal lékařské zprávy svých příbuzných Kadlasů, které si od dětství se zájmem pořizoval. Zprávy jsou nyní součástí rodokmenu.  

Ivanka mně asi v roce 2005 volala, že strýc v daleké nemocnici zemřel a že nemá auto, zda bych jí tam nedovezl. Jeli jsme s Ivanou i s mojí sestrou Evou do vzdálené porodnice. Strýc ležel živý a v dobré náladě. Primář nemocnice se Ivaně za hrozný omyl omluvil. Strýc pak žil, v nemocnici, ještě asi dva roky.

 

1933 Ožvaldovi správci domu

V přízemí našeho domu byl průjezd, prodejna židlí (910/10) a vinárna (910/9 a 910/8). V prvním až třetím patře bylo vždy pět místností. V prvním patře bydleli Průšovi, Krajdlovi a ???? Ve druhém já s rodiči, dědečkem a babičkou a Světlou. V dnešním dvoupokojovém 910/3B bydlel strýc František s tetou Hankou a kníračem Bobíkem. Ve třetím patře byl každý byt jen o jedné místnosti. Zde bydleli Šprinclovi, Krásná, Denemarková, Skalická a správci domu manželé Ožvaldovi se synem Pepíčkem. Na každém patře byly dva suché WC  a vodovod/výlevka se studenou vodou. WC byly napojeny na širokou stoupačku do které ústily na půdě oba okapy. Tak se automaticky splachovalo.

Dědeček měsíčně psal hlavním majitelům domu zprávy do Plzně o stavu domu. Jednou napsal: „vše je v pořádku jen Ožvaldová zasekla do hlavy manželovi sekyru. Ale už je zase zdravý.“ 

1934 potok pod dvorem

Na starých císařských mapách je vidět potok, který pramenil na žižkovské Chmelnici, tekl mezi dnešní ulicí Hartigovou (dříve Vídeňská) a vrchem Vítkov. Někde na dnešním Tachovském náměstí se stékal s Olšanským potokem a spolu tekly Hrabovkou a v Karlíně se vlévaly do Vltavy. Na našem potoku byly usedlosti a u nich rybníky. Nejbližší usedlost s rybníkem byla Čapková, vedle v domech Hartigova 63/65. Když se v polovině devatenáctého století podél potoka střílela trať pro železnici byl potok uzavřen do cihlových kanálů a zasypán odstřelenou sutí. Dnes potok vede pod naším dvorem asi 10m pod povrchem. Kdyby se kopalo pod schodištěm do nádvorní budovy, tak by se narazilo na podzemní místnost, kde v její podlaze je těžký uzávěr a pod ním stále teče tento potok.  Babička Luďa říkala, že kdysi bývaly povodně a ty občas vyrazily poklop a naše sklepy zalila voda. Když se někdy v roce 2012 dělal v Hartigova 63 nový dvůr, tak se prý plotem prokopaly do naší podzemní místnosti a byl tam vidět ten poklop. Možná by stálo vyvézt hlínu pod schody do dílny, možná tam vede schodiště do podzemní místnosti.   

1935 teta Jarmila kamarádka matky

Matka Eva (1929) měla věrnou kamarádku Jarmilu a to od první třídy až do smrti. Říkali jsme jí, s mojí sestrou Evou (1957), „teto“. Měla dvě dcery Pavlu (1949) a Lálinku (1951). Letní prázdniny jsme v mládí trávili spolu. V roce 1953 ve Vlčicích u Dvora Králové. V roce 1954 na Výšince, též u Dvora Králové. V roce 1955 a 1956 v chatě ve Svaté Barboře u Jindřichova Hradce. A od roku 1958 do 1965 jsme si najímali letní byt u Hrdličků v Kácově nad Sázavou. Dodnes (2025) se s mojí sestrou Evou (1957) scházíme s tetou Jarmilou i s jejími dcerami.

 

Zde doplnit: havajské desky 

 

1949 lustrace matky Evy

Otcův otec, dědeček, lékař a maloburžoa byl v šoku, když zjistil, že si otec chce vzít matku jen ze živnostenské rodiny. Byl zásadně proti. Když ho babička malířka přemluvila tak si najal detektivní firmu, aby matku prolustrovala. Ve zprávě je uvedena na matku i její rodinu Pašků samá chvála. Matka o tom asi nikdy nevěděla, zprávu jsem našel až když jsem probíral pozůstalost po babičce malířce.

1953 Vlčice měnová reforma

Léto jsme s matkou, tetou, Lálinkou a Pavlou trávili na chalupě ve Vlčicích. Propukla měnová reforma a peníze co matka s tetou měly přestali platit. Začali jsme mít hlad. Otcové s novými penězi mněli přijet až za dva dny. Naštěstí bylo všude kolem spoustu šneků. Tak jsme nasbírali čtvrt prádelního hrnce a nechali vařit.

Po půl hodině se z hrnce vyvalil hrozný smrad. Hrnec jsme museli vyhodit a dva dny chaloupku větrat. V nedaleké hospodě nám půjčili na dluh chleba a máslo, tak jsme přežili.

Matka byla někde pryč a teta sekala na špalku polínka, když na ní Lálinka něco vykřikla. Teta se lekla a sekla se sekyrou do prstu. V chaloupce si prst ovázala hadrem a omdlela. Lálinka na ní ležela a brečky volala „maminko neumírej“, já byl na palandě a hrůzou jsem tam udělal s peřinou kotoul, bylo mně hrozně, též jsem myslel, že teta umřela.  Teta se ale probudila a všichni jsme si oddychli. 

1955 sv. Barbora skok mezi balvany

Přijeli jsme s matkou, tetou a jejími dcerami na lesní chatu ve Svaté Barboře u Jindřichova Hradce. Strýc, který měl chatu půjčenou od kamaráda, ale na chatě nebyl. Asi si šel se svojí ženou zaplavat do nedalekého rybníka, šli jsme se podívat. Na lesní pěšině se najednou objevily dvě nahé postavy, můj strýc se ženou. Drželi se za ruce jako Adam s Evou. Byli jsme v šoku. Ale u strýce to bylo normální. O pár let později jsem s ním vysekával u Dlouhého rybníka v Těptíně nudistickou pláž.

Chata byla postavena mezi desítkou obřích balvanů. Stál jsem na jednom a napadlo mně před snoubenkou Lálinkou se vytáhnout. Zvolal jsem „podívej jak skočím“ a skočil po hlavě na jiný kámen. Ruce mně samozřejmě neudržely a rozsekl jsem si obličej. Teklo ze mě jako z vola.

Otec přivezl z nemocnice čerstvě narozenou sestru Jindřišku (1954), měla vážně nemocné srdce. Matka jí uložila na deku v lese pod borovice. Vtom na čelo Jindřišky spadla z výšky veliká šiška. Sestra se jen lekla a zase zmodrala. Za pár měsíců zemřela (ale od srdce).

1954 Výšinka vandr

První léto na samotě u Výšinky propršelo. V kůlně jsem udělal svůj první zlepšovák, hlásič deště. Otvorem po suku jsem protáhl provázek, venku na něj přivázal kyblíček, byl akorát pod okapovou rourou. Vevnitř jsem přibil dřevěnou šipku a provázek jsem přivázal na její špičku. Deštěm se kyblíček naplnil, vahou zatáhl za provaz a šipka se vevnitř pootočila. Tím jsem věděl, že venku prší. V kůlně byla červená jílovitá podlaha, plná kaluží a já byl od jílu celý špinavý.

Jak mě uviděla matka Eva (1929), tak se hrozně rozlobila a řekla „že už mně nechce vidět“. Tak jsem vzal svůj kufříček, do něj uložil plachové bábovičky a jiné užitečné věci. Snoubence Lálince , jsem řekl že mě matka nechce vidět, tak že musím odejít na vandr. Půjdeš se mnou? „Půjdu“, řekla Lálinka a zapakovala si svůj kufřík.

Běželi jsme loukou až k lesu a lesem dolů asi dva kilometry. Hrozně jsme se báli, neboť les byl plný zmijí a divočáků.  Pod lesem bydleli v chaloupce staří Němci, požádali jsme je o možnost přespání. Nerozuměli, ale dali nám každému pytlík s ledovkami. Tak jsme šli dál.

Mezitím na Výšince přišli na to, že jsme odešli a začali nás zoufale hledat, babička Tonča (1900) dala svému vlčákovi očuchat moje tepláky a ten s babičkou vyrazil na duhou stranu než jsme odešli. Teta Jarmila, se také vydala špatným směrem. Jen matka nás dohnala a tak všechno dobře dopadlo. 

 

1955 Jindřichův Hradec zámek

V letech 1955 a 1956 jsme také trávili léto na zámku v Jindřichově Hradci. Paní Němcová před rokem 1948 dělala komornou majitelům zámku Černínům a její manžel dělal správce zámku. Komunisti Černíny vyhnali, ale manžele Němcovi nechali jako průvodce v znárodněném zámku. Babička Tonča se s Němcovými znala a domluvila nám, že dva roky můžu s matkou na zámku přes léto bydlet. Spal jsem v postelích s nebesy a koupal ve fontáně u rotundy. S paní Němcovou jsem i provázel, na rameni jsem měl, pro mě obří kruh s klíči a odemykal komnaty. Nejvíc se mně líbila Černá kuchyň kde Bílá paní kdysi vařila chudým kaši. Také jsme lezli na věž hladomorny. Tenkrát měla jen trychtýřovou střechu a já málem sklouzl doprostřed do okapu. V rotundě jsem si s matkou hrál na schovávanou. Každé léto se na posledním nadvoří postavilo rozsáhlé dřevěné pódium kde se hrály opery, na něž se dívalo z arkád zámku. Dodnes si pamatuji na vůni dřeva když truhláři pódium stavěli. 

Dokonce jednou inkognito přijela na návštěvu i osmnáctiletá hraběnka Černínová, byla moc krásná, chodila v drahém brokátovém županu.

1956 cikáni mně okradli

V šesti letech jsem si šetřil na dětský dalekohled za dvanáct korun. Moc jsem po něm toužil. Když jsem našetřil šel jsem si pro něj do hračkářstvím pod Tachovským náměstím. Tam mě obstoupilo asi patnáct pětiletých cikánů a s nožem chtěli mé peníze. Ty jsem jim dal a jen prosil, ať mně neberou klíče od bytu. Kolem chodili maminky s kočárky, volal jsem o pomoc, ale nikdo nereagoval.

1957 Skuhrov

Když se narodila sestra Eva tak jsme si s ní a s matkou užívali léto v nájemním letním bytě ve Skuhrově. Tentokrát tam Zikánovi nebyli. Poprvé jsem se setkal s pravými vesnickými klukovskými bandami. Byly dvě znepřátelené skupiny, házeli jsme po sobě nejprve drny, později i kameny. Ale také jsem se naučil z kůry vyřezávat plachetnice se slepičími pérem jako s plachtou.

 Paní co jsme u ní měly nájem měla studnu s pumpou kde nedržela voda, musela se zalévat. Jednou jsem měl žízeň a pumpa zase nešla, tak jsem vzal skleněnou láhev s vodou a pumpu zalil a současně zapumpoval, rameno pumpy ale láhev rozdrtilo a střípky napadali do studny. Pak v každé vodě bylo sklo. Dost jsem dostal na zadek.

1958 Kácov

Osm let jsme jezdili, zase se Zikánovými, na letní byt k Hrdličkům do Kácova u řeky Sázavy. 

Občas jsme od Hrdličků dostali mrtvou slepici na polívku. Silný kuřák a kominík Hrdlička sedával na zápraží a když zachrchlal slepice se seběhly a o lahůdku popraly. Přesto nám polévky chutnali.

Také jsme měli králíčka a oblékali ho do kabátků a vozili v kočárku. Jednou jsme měli k obědu králíka na smetaně, ale to prý byl jiný, babička Luďa ho prý ve vesnici vyměnila.

S děvčaty Zikánovými a sestrou Evou jsme kamarádili s místními. S krásnými sestrami ze zámku. Se sestrami od Adamů u řeky, kam jsme se chodili koupat. Přes řeku byla starší a vyvinutá moravanka Pavla.  Kamarádili jsme i s dětmi tří krásných sester Purkyňových. I s dcerou místní cukrářky.

Jednou jsme jeli na lodičce a na řece plavala mrtvola muže. Rýpli jsme do ní veslem a ona obživla. Byl to pan Chobot, syn Hrdličků, který nás pak naučil dělat na vodě „mrtvolu“. Byl to starý skaut a vyprávěl nám mnoho příběhů jako o „uříznuté ruce“ nebo o „vraždě bez trestu“.

Hrdličkovi měli starší vnučky Áňu a Květu. S nimi a s děvčaty Zikánovými jsme spali na slámě ve stodole.  Bylo to dobrodružné.

Otec jednou přijel svým fárem Praga Piccolo, nechal auto stát před stodolou kde chtěl časem zaparkovat. Já mu chtěl udělat radost, tak jsem  v osmi letech auto nastartoval, otočil a zacouval do stodoly. Dostal jsem vejřez.

Chodili jsme plavat na jez. Uprostřed jezu byla šlajsna, tu jsme sjížděli po starém koberci. Koberec nám jednou uplaval ale na jezu bylo smrkové polínko. Chtěl jsem ho použít místo koberce, ale jsem se rozjel, tak se polínko samozřejmě začalo pode mnou otáčet. Skřípl jsem si prsty na obou rukách. Slezlo mně osm nehtů.

Také jsme chodili skákat do hloubky z nedaleké skalky. Dalo se skočit z různých výšek. Jeden hoch skočil až z vršku a na břicho, nepřežil.

Také jsme do vody skákali šipky z můstků pro pramičky. Jednou jsem skočil moc kolmo a hlavou narazil na dno. Asi jsem na okamžik omdlel a pak jsem pod vodou plaval a nevěděl kde je hladina. Ale také jsem přežil.

   1956 žervé

Babička Tonča mě dala ke svačině žervé, tehdy se balilo do pásku z papíru. Řekl jsem „hele babi jak ho celé sním“ a strčil do úst. Začal jsem se dusit, babička mně bouchala do zad, to nepomohlo, tak mně zvedla za nohy a žervé ze mě vytřásla. Kde se v ní vzala ta síla nevím.

1957 bourání kachlových kamen

Dříve se chodilo do práce i v sobotu. Otec měl tedy čas na úpravy bytu čas jen v neděli nebo ve svátek. Když se narodila sestra Eva tak jedna místnost už pro nás byla málo, tak jsme si vyměnili byt se strýcem Františkem a bydleli ve dvoupokojovém bytě v dnešní 910/3B. V kuchyni byla stará kachlová kamna. Matka uklidila na Vánoce celý byt a otec se do bourání kamen pustil o tyto svátky, byla z toho první velká hádka a ty se pak opakovaly.

1957 Kamenice podvýživa

V sedni letech jsem prodělal, dost těžce, všechny dětské nemoci a zhubl jsem. Proto mě poslali do ozdravovny v Kamenici nad Lipou. Zde mně s hubenosti doživotně vyléčili.

Byl zde chlapec z bohaté rodiny a přivezli mu z Rakouska ohromnou čokoládu. Neodolal jsem a v noci se mu vloupal do skříňky a štafličku snědl. Celý život mně žere svědomí. Pak už jsem nikdy nic neukradl.

1959 otec Oldřich

Můj otec Oldřich (1926) byl vychován konzervativně v maloburžoazní rodině malířky a lékaře. Zde platilo, že muž o všem rozhoduje, vydělává peníze a žena se stará jen o rodinu a děti. Matka naopak byla vychována moderně, rovnoprávně. Takže se stále hádali. Otce jen zajímaly úpravy v bytě, opravy auta, stavbu chaty v Těptíně, vyráběl stereopromítače a jiné zlepšováky. Matka se naopak starala jen o naše oblékání a čistotu. Ani jeden s námi nemluvil o životě. U obou platilo, že děti smějí promluvit, jen když je rodiče osloví.

Otec byl v práci zlepšovatel a měl řadu vynálezů. Uměl opravdu kde co. U mě veškole vedl řadu technických kroužků, nejen o elektrotechnice ale i v chemii, dokázal, že ve zkumavce rostl jakoby živý útvar, nebo i krystal. Spolužáci ho měli rádi. Doma měl pracovní stůl s dvěma plechovými skříněmi a v nich si udělal gramofon, zesilovač, voltmetr a v rozvodné desce měl zdířky s různým napětím a zkoušečku na 220V.

Jednou jsem omylem stiskl oba banánky zkoušečky, 220V žárovka se rozsvítila a se mnou se vše třaslo a nemohl jsme se pustit. Nakonec jsem se vyškubl. Cítil jsem pak v sobě sílu, že jsem chtěl vyskočit na skříň.

Otec také ze staré rozbité pouliční výbojky udělal horské slunce (na koupi nového jsme neměli). Museli jsme se povinně opalovat abychom byli zdraví na očích jsme ěli kožené brýle. Bylo to čistě ultrafialové záření.

Když otec v tesilkách přijel na chatu do Těptína nikdy se nepřevlíkl a hned začal pracovat. To matku vždy rozčílilo, ale pro otce to bylo pod jeho rozlišovací schopnosti. I v tom jsem po otci.

     

1960 skleróza v deseti letech (babičce pro Lípy)

Bydleli jsme u babičky, v deseti letech už jsem jí nosil ze sklepa uhlí a vynášel popel. Dědeček kouřil Partizánky a babička Lípy. Jednou mně poprosila: „skoč mně přes ulici pro Lípy a vynes popel, ale aby někdo neukradl kýbl, tak ho plný nech dole u popelnic a skoč do trafiky“. To jsem udělal, ale samozřejmě jsem na popel zapomněl. Babička už stála u dveří „kde máš kýbl?“. Hned jsem si uvědomil svoji zapomětlivost, seběhl dolů bafnul kýbl a vyběhl zpět do druhého patra. Samozřejmě, že jsem přinesl kýbl plný popela…. 

1965 díra s pochodní

V létě po skončení devítky jsme ještě jeli se třídou na brigádu do lesů u Kynžvartu. Děvčata označovala barvou suché stromy na porážku a my stahovali chroětí na hromady a pálili. S kamarádem Hájkem jsem objevil velkou noru. Z klacku a smolové kůry jsme si udělali louč a začali se plazit do nory. Po deseti metrech už byla díra úzká, hlína na nás padal a začali jsem se dusit kouřem. Tak jsme se zase pozpátku vyplazili  ven. Zase jsem přežil.

1968 tramvaj

O prázdninách v roce 1968 jsem dělal brigádu průvodčího ve staré Křižíkově tramvaji číslo 9. Dvacátéhoprvního srpna jsem měl noční směnu od dvaadvaceti hodin. Lampy nesvítily neb bylo vyhlášené stanné právo a zákaz vycházení, to jsem nevěděl. Přískoky od průjezdu k průjezdu jsem se z Blahníkovy ulice dostal až do vozovny na Vápenku. Zde jsem se dozvěděl, že tramvají nejezdí. Tak jsem se přískoky vrátil, po ulicích jezdily tanky.

Asi po třech dnech stanné právo skončilo a já dělal průvodčího na první tramvají co jela od musea po Václaváku dolu. V kolejích byly kostky, tak řidič co chvíli zastavoval a já vyskakoval a kostky odstraňoval. Na každé straně Václaváku bylo asi 15 tanků. Ty naši tramvaj sledovaly laufy a jak jsme pomalu jeli, tak je stále otáčely na nás. Nebyl to příjemný pocit.

Večer jsem se byl podívat na Václavák pěšky. Nějaká paní měla přes ruku balík rusky psaných závěrů mimořádného sjezdu komunistů, jeden mně dala ať ho vylepím na sloup lampy. To jsem udělal, ale z tanku na mě mířil a cvakal samopalem nějaká patnáctiletý rusák.

1968 studia

Matika a fyzika mně šla bez učení, naopak češtinu a jazyky jsme nenáviděl ostatně jako celou školu. Na střední škole jsem měl z češtiny čtyřku a z ruštiny mně hrozilo propadnutí, ale na maturitním plese jsem tančil s ruštinářkou, tak mně dala také čtyřku.

Myslel jsem, že se na vysokou školu, jak chtěl otec, nedostanu pro špatný původ (otec byl výzkumný pracovník a mnoha vynálezy a patenty) a pro špatný prospěch. V nejhorším jsem chtěl na matfyz studovat na programátora. To mně otec zakázal, protože všichni u počítačů zcvoknou. Tvrdil že perspektiva je být elektroinženýr. Na techniku jsem se nečekaně dostal bez přijímaček neb v tomto roce 1968 byly přijímačky zrušeny. Každý rok jsem prolezl jen z odřenýma ušima protože mně otec stále zkoušel a kontroloval, že chodím na přednášky (nechodil, hrál jsem mariáš). Ve třetí třídě jsem, jako vždy, zapomněl koupit otci pro jeho akvárium nítěnky. Zase na mně řval a dal mě facku. Já ale mněl za sebou dva roky řecko/římského zápasu a rok karate, tak jsem otcem ohodil, že se praštil o skříň. Sebral mně studijní index, že už mně nebude živit na vejšce.

Požádal jsem o roční odročení studia s tím, že si nejprve na studium musím vydělat. Odklad mně nepovolili a otec mně studijní index vrátil a už se o vysokou nikdy nestaral. Postavil jsem se na vlastní nohy a začal školu brát vážně. Poslední sva roku jsem měl stipendium za vzorný prospěch.

 

1972 brigády, opbh, slupi, sníh, brambory, uhlí, malta/beton

Během vysoké školy jsem si musel přivydělávat brigádami, neb jsme byli velmi chudá rodina.

Nejčastěji jsem myl okna nebo uklízel v různých firmách, nebo z nákladních vlaků skládal brambory a uhlí. V zimně jsme uklízeli sníh z ulic. Výbornou brigádu mně dohodil kamarád Chvojka. Dělal jsem zedníku u OPBH. V OPBH jsem dostal jen kýbl a zednickou lžíci a adresy bytů kde mám zahazovat opravené roury po instalatérech. O maltu jsem si musel říkat u zedníků kteří opravovali fasády domů. Nerozlišoval jsem maltu a beton. Tak jsem někdy v bytě vodovodní trubky zabetonoval.

Byli jsme vedoucím OPBH luxusně placeni, tak dostával část našich odměn, pak ho zavřeli.

Druhý rok už jsem byl machr. V jednou bytě byla hrozná, čerstvá popraskaná omítka. Tak jsem se už klasicky zeptal: „které prase Vám to omítalo?“. Vyděšená paní ukázala na vedle stojícího Chojku. To jsem pak schytal!

 1973 první zaměstnání učitel

Moje první zaměstnání bylo učit elektrotechniku na vysoké škole chemické. Ten rok byl ukázkový z období vrcholné normalizace. Neuvěřitelná flákárna.

Třeba jsme s bandou učitelů chodili dopoledne do kin, kde se tenkrát nepřetržitě promítalo.

Škola nám koupila síť a míče a platila nájem tělocvičny, kde jsme v pracovní době hráli basket.

Též nám platila trenéra a tenisový kurt. Trénoval nás ten, co trénoval i Kodeše.

S Rackem jsme jeden pátek zapomněli, že jsou volby do ROH protože jsme ráno pakovali na hory. Do školy jsme přišli až v 10hodin, ve šponovkách a s lyžemi na ramenou. Všichni už odvolili a komise čekala jen na nás dva a stále nás rozhlasem vyvolávali. Tak jsme odvolili a šli za naším vedoucím, děkanem, že potřebujeme už odejít, že nám jede ve 14hodin autobus do hor. Děkan nás nejprve seřval, ale pustil.

Děkan nám ve škole zařídil luxusní projekční místnost. Byla vybavena zvědšováky a komplet technikou na vyvolání fotek. Promítačkami, videorekordéry a podobně. Kamarád Kvapil mně známé na letišti a Ti mu půjčovali pornofilmy co zabavovali cizincům po dobu návštěvy Prahy, jak bylo tenkrát zvykem. Kvapil nám zavolal a my s řadou dalších učitelů již seděli v projekční místnosti na filmy. Neuvěřitelné.

Na této škole jsem později, dvou letech poprvé a naposled podplácel. Příbuzní mé ženy Lenky mně uprosili, ať zajistím, že do školy přijmou Lenčinu neteř. Dali mně velkou flašku whisky. Dvě noci jsem trémou nespal, Whisky jsem zabalil do nenápadné krabice od bot. Myslel jsem, že mně děkan zchodí ze schodů, ale on krabici strčil do šuplíku a neteř do školy přijal. Neteř ale otěhotněla a školu ukončila.

 

1975 druhé zaměstnání železnice

Racek z vysoké školy chemickotechnologické odešel do Železničního stavitelství. Záviděl jsem mu režijku na železnici, na kterou se zadarmo jezdilo vlakem, dalo levně koupit uhlí a po 50ti haléřích nám prodávali krásně naimpregnované, staré, dubové pražce.

Na Železničním stavitelství mně nabízeli funkci vedoucího směnaře cikánům co opravují železniční svršky. Dostal jsem školení, jak jednat, abych neskončil s kudlou v zádech.

Ale režijku jsem nakonec získal jinde: v „Ústředí výpočetní techniky dopravy“. Konečně se mně splnil sen, dělat u počítačů. Přesvědčil jsem i spolužáka Vycpálka, také tam nastoupil.

Jednou jsem šel s Rackem a Vycpálkem po Václaváku a Racek měl chuť na bramborové knedlíky s cibulkou. Vycpálek nás upozornil, že nelepší knedlíky dělají v Táboře na nádraží. Tak jsme sedli na rychlík, v Táboře se najedli a jeli zpátky.

Protože jsme my tři měli režijky tak jsme ještě s kamarády s Knapem a Lenochem odjeli na tři týdny do Rumunska. Byla to krásná a dobrodružní dovolená. Lenoch nás naučil sto nejdůležitějších rumunských slovíček.

První týden jsme strávili v Transylvánských alpách, upíry jsme neviděli, ale kolem nás prošel potrhaný vlk a honil nás medvěd.

Druhý týden jsme byly u moře na nudistické pláži. Šikmo v dáli jsme viděli v moři ztroskotanou obří loď miliardáře Onassise. Vydali jsme se nazí po břehu, že se k ní podíváme. Nudistická pláž skončila, chvilku jsme šli pustinou a pak jsme nazí prošli rybářskou vesnicí, až jsme se přiblížili k lodi, doplavali a po provazovém žebříku na ni vylezli, když přišla bouřka začaly všude blesky. Tak jsme se zase vrátili a znovu prošli rybářskou vesnicí. Také jsme se chvíli zúčastnili volby místní královny krásy, ale pro nedostatek peněz nás hned vyhodily.

Zajímavý týden jsme strávili v rezervaci delty Dunaje, kam se dnes už nesmí. Především se k nám přidala krásná blonďatá Rumunka. Po třech dnech jsme zjistili, proč jí tak dobře rozumíme, byla totiž hluchoněmá. Stanovali na ostrovech u sladkovodních jezer. Jediní jsme pili vodu ze studny (Rumuni pili vodu z Dunaje) pak jsme zjistili, že studna byla zamořená cholerou. Ale alkohol nás ochránil. Na loďce nás jezery provázel starý ruský rybář. Ptali jsme se proč nám nepomůže, když jsme pramičku protlačovali rákosím. Prý by do vody nevlezl, neb jsou všude bahenní zmije. Na kousek provázku s háčkem a chlebem jsme nachytali ryby. Umění bylo, aby se nechytly malé, muselo se ucukávat. Rybář pak ze sítě vyndal velkou štiku, za živa jí oškrabal šupiny a pak zabil a opekl.

Také jsme natřískaným autobusem a několik kilometrů pěšky do koupaliště kde se poupalo bez. Blížili jsme se k velké jeskyni a z dálky na šňůře vysely obří podprsenky, V jeskyni bylo malé jezírko a v něm namačkáno asi deset stoletých nahých žen, Tak jsme se vrátili.

V této době bylo Rumunsko na ekonomickém vrcholu, president Ceausescu se kamarádil s Čínou a bojoval s Ruskem, prý laserem spálili ruské tanky. Na rozdíl od Prahy to v rumunských městech tehdá žilo, do noci měly otevřeno zahradní restaurace s vodotrysky. 

Nejzajímavější byla návštěva staročeských vesnic. Museli jsme lodí po Dunaji do uhelného přístavu. Z lodi, která jezdila jen jednou denně, vyhnali Rumuny, neb nás museli vojáci se samopaly hlídat, abychom neskočili do vody a nepřeplavali do svobodné Jugoslávie. Na korbě náklaďáku na mour jsme se dostali do vesnice Eibenthal v Banátu, kterou založila Marie Terezie. Mluvilo se zde staročeštinou (jako za F. L. Věka), v Československu ale nikdo z nich nikdy nebyl. Pekli si tmavý chléb, neb světlý rumunský, jim nechutnal, nám udělali vepřo knedlo zelo. Po večeři šáhl statkář po starém zpěvníku a začal nám předčítat staročeské písně o Turčínech. Melodii ale neznal. Tu Vycpálek si půjčil starou tahací harmoniku a všechny staročeské písně ze zpěvníku mu přehrál, rozbrečeli se. Vycpálek harmoniku vrátil a už jsme ho nikdy hrát neviděli. 

V „Ústředí výpočetní techniky dopravy“ jsem potkal i svojí budoucí ženu Lenku, zde jsme se zamilovali a pak společně přešli do banky.

Také jsme zde s Vycpálkem napsali pro mého strýce Stloukala (antropolog a ředitel Národního muzea) zajímavý program s korelacemi. Obsahoval data o rozměrech lebek ze stovek pohřebišť a jejich rasách. Stačilo z nové lebky pořídit šedesát rozměrů a z programu vypadlo co je lebka za rasu.    

Racek měl kamaráda Tobíška, vedoucího ajťáků ve Státní bance (SBČS). Racek tedy přešel do banky a mně a Vycpálkovi také nabídli místa systémových programátorů. Oba jsme dali výpověď a Vycpálka pustili hned, neb si ředitel myslel, že zůstane na západě za hranicemi, kam měl naplánováno.  Nezůstal, vrátil se a banka si u nás objednala čas na počítačích. Jednou si Vycpálek přišel něco spočítat, ale nebyl nikdo, kdo by mu počítač zapnul. Tak jsem to udělal. Někdo mně prásknul a tak jsem dostal jsem okamžitou výpověď. Tak jsem se také ocitl v bance.

1977 Sestra maturuje

Sestra Eva měla před maturitou, bála se hlavně dějepisu. Doporučil jsem ať se hlavně naučí, kdy byly světové války. Ona ale nevěděla v jakém byly století.

1978 Petr

1978 Mirek rozvod

1978 kurva ze třetího

1977 zdiby, kubišová

1978 Vyhozen z práce paragraf 53

1979 Racek Koněprusy

1982 Petr se ztratil

1983 abo byt rozvod

1983 Tatry Petr rohlík

1985 Kamenice jak mě strýček učil kouřit

1986 ˇříčky jak mně baví svět prádlo do rohů. koupání

1989 Jak jsem viděl kapitalismus cestáři dálnice reklamy piva slevy

1980 Roflík cigán

1882 Kovo toaletní papír

1985 Nejdražší slivovice

1986 Racek a šípkové víno

1987 Jirka Tobíšek elektrika, fasáda

 

1988 cikánské hospody u tunelu rvačka housle

1989 Macháček kuželky duch č.2

1990 co jsem si myslel ře nenastane reklamy, pivo, slev

1990 rozpad banky, prachatice prase oči tři dívky, krmení němců,orlové

1990 Japonci a Američané v bance

1991 vrchním ředitelem, lustrace

1991 hospoda U Pižďucha

1992 babička nechce majetek, restituce

1993 Part jsem chvilku milionářem

1993 Petrova první láska Ústí nad Orlicí

1994 Bohoušovy boty

1995  Zdraví, astma, rakovina, kouření, ropák

1995 Výšinka – zapadl jsem autem

1996 shořela chata

1997 Jak jsem vyhmatal duchy č.3   

1998 cikáni mně stěhovali;

2000 operace oka a loupež století

2004 vrahoun Zuzanka

2005 hromadný hrob

2006 Roudnice

2007 Františkovi lázně posilovna

2008 bomba na půdě

2009 konec práce

2010 Alenka

2011 vyhmatal jsem strašidlo

2012 Kulíčkovi a vrahoun doktorka

2013 vytopení sklepa

2014 mluvící Puma

2014 Lenora Bohouš spadl

2015 Radlík a Čelákovice

2013 Střelnice v Holešovicích

2021 otáčecí stůl

2023 Baculka

2024 Racek

2025 Slunečnice, mobil,